Tam jsme hráli se Slade, to byl pěkný koncert. Nikdy jsme se necítili předskokany, navíc Katapult není klasická předkapela. Nás promotéři nasazovali proto, že věděli, že Katapult všichni znají, že každá naše písnička je něco jako hymna. Přišli jsme na jeviště, zahráli tři písničky a všichni lidi si zpívali.

Do jaké míry pro vás byl osudový název kapely?

Nikdy nás nenapadlo význam slova Katapult spojovat s nějakým synonymem nebo výrazem. Pragmaticky jsme volili takový název, kde se slovo píše, jak se vyslovuje. Aby byl srozumitelný a jednoduchý. Anglický název je z tohoto hlediska nesmyslný. Češi nejsou tak vzdělaní, aby věděli, jak se co píše a říká. Někdy jezdíte ve slovníku prstem a hledáte jenom slova, aby byla libozvučná. Zkrátka v našem názvu nebyl žádný trik. Nejmenší radost mi ovšem způsobila televize Nova, když tenkrát nasadila stejnojmenný soutěžní pořad. Sice na to z obchodního hlediska právo měli, protože mám název registrován pouze na hudební skupinu, ale z etického hlediska mohli mít rozum a měli se dohodnout. Dvacet pět let tady existuje Katapult, prezentující sám o sobě dost velký pojem, a oni vyslali do světa stejnojmennou zábavu, na konto které mi lidé volali, co s tím máme společného.

Bavili jsme se o tom, že každá vaše písnička je něco jako hymna, kolik lidí na vás pokřikuje A co děti, mají si kde hrát?

Všichni a pořád. Hlavně na ulici slyším: A co děti? Šly na pár piv! Občas Hlupák váhá a Já nesnídám sám. Naše písničky jsou fakt hymny a lidi prostě mají radost, když na mě můžou zařvat: Oldo, a co děti?!

Oldo, a co děti?

Moje děti dost dobrý. Barče je sedmnáct, Terezce deset. A to jsou teda zážitky!

Netvrďte, že vás nemají jako všechny holky tátu omotaného kolem prstu.

Větší dcera na mě kašle. Je ve stadiu, kdy tatínek je stařec. Malá vyrůstá z dětské závislosti a už na mně zkouší různé finty. Začíná být moc chytrá. Nestěžuju si, jen komentuju, že dostaly takovou výchovu, že se nebojí ani čerta. Ale výchova není správné slovo, spíš informace.

Jsou už rockerky?

Ještě je brzo. Barča jde v mých šlépějích, protože když mi bylo patnáct, tak jsem byl sportovec. Dělal jsem fotbal, hokej, hrál jsem na kytaru a připravoval školní noviny, prostě zkoušel jsem všechny možné činnosti. Až v osmnácti ze mě byl rocker. Starší dcera také sportuje, louská literaturu a hraje na kytaru. Ale já nejsem táta jako Kocáb, že ji hned všem ukážu, nechám to na ní.

Chcete říct, že jste rockerem až od osmnácti?

Ne, ale v té době se to zlomilo, a pak už jsem jenom hrál. Zahodil jsem kopačky a hokejku a začal psát písničky. 

Kdy jste napsal první?

V sedmnácti v učení, učil jsem se opravářem výtahů a dodnes bych vás z něj zachránil, stejně jako z nich vyprošťuju kluky z kapely v hotelech. Jak jsem se tak učil zachraňovat, tak mi jeden kamarád tramp přinesl pěkný text, že by na to chtěl složit melodii, aby měli hymnu osady. Tak jsem to zkusil a měla obrovský úspěch. A představte si, že od té doby neumím napsat melodii bez textu. Vždycky skládám na text. Uvádím tím všechny textaře v zoufalství. Vždycky říkám: Ty mi dej text, a já pak napíšu písničku. Bez něj totiž nemám inspiraci. S lalala nevystačím. 

Když jsme u těch textů, tak do jaké míry považujete za prognostický ten váš o roku 2006?

Logická odpověď zní, že jsem nemohl v roce jejího vzniku 1973 vědět, že bude prognostická. Maximálně vás napadne, že budete mrtví, a najednou se to datum blíží, tak se tomu smějete. Nikdy to nemá jiný význam než okamžitý nápad a pocit, že je to pěkná písnička. Dneska už můžeme říct, že nadčasová jako všechny ostatní, protože si je zpívá už třetí generace. A je to také životní štěstí Ládi Vostárka, který je napsal. A že jsme stálice, až na bubeníky.

Kolikátého máte bubeníka?

Nevím, asi šestého, já je nepočítám. Někteří u nás byli dvakrát, jako Jarda Kadlec, Tolja Kohout dokonce třikrát. A dneska je u nás Michal Šindelář, syn Dědka. Bubeníky počítám stejně nerad jako desky. Když se mě někdo zeptá, kolik jich mám, tak nevím. Ale protože jsme nemohli tak dlouho hrát, tak jich bude asi stejně jako desek. Od roku 80 do 86 jsme nevydali ani jednu. S Dědkem (baskytarista Jiří Šindelář) jsme si vždycky rozuměli, táhnem to spolu od roku šedesát osm, přestože jsme rozdílné povahy. Pro mě a pro Dědka byly rokenrol a rodina to hlavní. Pití, drogy a pořád nové lásky nás nezajímaly.

Nebylo vám někdy alespoň chvilinku - třeba během těch „zakázaných let“ - líto, že jste se dal, na co jste se dal?

Na to zapomeňte, že by mně někdy něco bylo líto. Já jsem Býk, a ten, když je překážka, tak se zatvrdí a jde přes ni. Mne vždycky všechny zákazy a obtíže motivovaly k daleko většímu výkonu. Jak mě někdo rozčílí, tak komunisti nekomunisti, všechno jde stranou. Ale líto? Na líto máme ženský.

Dotkla se vás nějakým způsobem skutečnost, že lidé teď na kultuře víc šetří, víc si vybírají?

S tím souhlasím, ale určitým štěstím je, že nepřestali chodit vůbec. Nechodí se míň, ale spíš se chodí na někoho nebo jenom na něco. Dřív se chodilo na všechno a kupovaly se všechny knížky. Dneska jich máte tolik, že si koupíte jenom nějakou. Desky se sice kupují méně, ale některé se kupují. Já si nestěžuju, nás kupují.

Budete hrát na vyhlašování ankety popularity moderátorů televizního počasí. Co pro vás rosničky prezentují?

Rosničky jsou pro mě důležité, už proto, že mě předpověď počasí zajímá. Zvlášť když v létě hrajeme venku, tak je pro mě podstatná informace. Pak se mi na počasí líbí, jak ho udělali zajímavým. Nevyleze v něm žádný dědek a nemluví o izobarech. Má to vtip a na rozdíl od některých politických diskusních programů jde o zajímavější relace. Nikdy mě nerozčílí.

V poslední době jste informoval diváky a posluchače o ztrátě své tělesné hmotnosti a metodách, jak na to...

Lidi to zajímá. Hodně jich chce jíst a pít a být přitom hubený. Úspěšné jsou teď knížky o dietách. Já mám problém s váhou celý život. Když jím, tak tloustnu, takže každé dva roky procházím nějakou dietou, abych shodil dvacet kilo. Vyzkoušel jsem už všechno možné. Pak jsem zjistil, že nejlepší je to, co vždycky tvrdili doktoři. Vykašlat se na diety a udělat dvě věci: snížit příjem a zvýšit výkon. Takové to nejnešťastnější, co nikdo nikdy nechce dělat. Zkrátka snížíte jídlo na polovičku, pivo necháte pivem a denně se hodinu hýbete. Je to blbý, ale zabírá. Stačí prý i hodinu chodit, to je tak dobré v lese a ne v Praze. Také jsme si koupili celá rodina kola, ale to je nuda. Stejně jako běhání. Proto chodím na squash a na tenis. Posilovnu mám jako doplněk, pokud nemám parťáka. Když to děláte pořádně, tak si zvyknete, že nakonec tu dřinu a pocení potřebujete. Potom se vejdete do džín, které vám byly o deset čísel menší, a to je úžasný pocit. Dvacet kilo je u mne patnáct čísel v pase. Takže mám ve skříni tři velikosti džín: tlustej, střední a hubeňour.

Co vám udělalo v poslední době radost?

Dneska jsem přivezl z výroby propagační singl, kde je písnička S tebou nebo bez tebe z naší poslední desky Konec srandy a potom medley, což je sestřih našich největších hitů. Dostanou je všichni novináři, aby věděli, že Katapult přežil rok 2000, protože to je pocit docela dobrej.

„Nepatříme zrovna k příznivcům výročí a oslav. Po pravdě řečeno nás vůbec nebaví hrabat se v archivech, hrabat se v minulosti, ale ctíme to, že lidi mají oslavy rádi, a když má kapela pětadvacet let, je třeba to připomenout. Původně jsme uvažovali o přesném datu, měsíci a dni, a o jednom velkém výročním koncertu. Když jsem ale letošní rok připravoval, rozhodl jsem se nakonec, že půjdu svou typickou cestou pokory a klasiky. To znamená, že rok 2000 je rokem výročním. Katapult hraje svých pětasedmdesát představení a proč bych měl jedno město a jednu štaci vyčlenit, když těch dalších čtyřiasedmdesát by o to přišlo. Jedeme proto republikou tak, jak jsme zvyklí, ale každý koncert v každé vesnici, sokolovně, hale je koncert výroční. A navíc jsme takoví magoři, že každý je i trochu jiný. My jsme si totiž všimli, že lidi na nás chodí třeba pětkrát, šestkrát i desetkrát ročně. Když jsem zjišťoval proč, řekli mi, že každý večer je jiný. A tak jim dokážu, že teď bude úplně jiný. Připravujeme hrozné věci...,“ prozrazuje uprostřed jubilejního pětadvacátého roku katapultí existence svým neopakovatelným svébytným způsobem Olda Říha. 

Skutečně už čtvrt století buduje Katapult na české rockové scéně svou neotřesitelnou pozici, provázenou stejnou měrou potleskem jako přezíráním, obdivem jako opovržením. Těžko vystopovat a přesně pojmenovat cosi, co se skrývá za hrstkou akordů a riffů, kterými Katapult dobývá spolehlivě už druhou, ne-li třetí posluchačskou generaci. Na jeho koncertech se dnes mísí přepestrá divácká směsice, od úspěšných podnikatelů středního věku s dětmi na ramenou po provokativně neplnoleté dívenky, od ctihodných mániček s manželkami po rozesmáté studentské party. Tak vypadá publikum Katapultu roku 2000. A taková je i neoddiskutovatelná odpověď dávným rozezleným kritikům, kteří v pravidelných periodách, co KatapultKatapultem stojí, prorokovali kapele jistou, rychlou a ostudnou záhubu ve vlastní jednoduchosti a prostomyslnosti. Po pravdě řečeno Katapult vždycky nabízel dychtivému kritikovi sdostatek argumentů na dosah ruky, nebo jinak řečeno „kdo chce Katapult bít, hůl si vždycky najde“, ale chtě nechtě je nutné přiznat, že po čtvrtstoletí potyček a šarvátek s gardisty hudební estetiky vycházejí opět vítězně z boje tři mušketýři prostého rock’n’rollu. 
 Přenechme úvahy o tom, proč tomu tak je jiným a pojďme raději v jubilejním roce existence Katapultu společně s Oldou Říhou vzpomínat, rekapitulovat a možná i trochu bilancovat. Není pochopitelně možné na těchto stránkách projít se, byť jen povrchně, celou pětadvacetiletou historií skupiny, a tak se pojďme alespoň zastavit u toho, co lze v jistém ohledu považovat za její milníky, u toho, co ji natrvalo dokumentuje, totiž u desek. Pojďme si popovídat o historii Katapultu od jejího prvního singlu z května roku 1975 po připravované živé album, které se objeví na trhu na podzim roku 2000.

Shoda šťastných náhod

„Myslím, že čtenář dnešního Muzikusu, muzikant, kterému může být třeba dvacet let, v životě nepochopí atmosféru roku 1975. Když to řeknu velmi zjednodušeně, byla to atmosféra beznaděje. Musíme zdůraznit, že v roce 1975 všichni slavní muzikanti, všichni rockeři hráli v doprovodných kapelách popových zpěváků. Nakonec pan Říha taky, přesně vím, o čem mluvím. Krom toho celá slavná česká kritika protlačovala jazzrock jako jedinou muziku, která má nějaký smysl. A v téhle době, která nepřála ani bigbítu, ani rock’n’rollu, pan Říha s panem Vostárkem napíše nějaké písničky, natočí demosnímky, nekouká napravo ani nalevo a má tu drzost a jde je nabídnout na Supraphon. A vtom se udála historická náhoda. Když to trošku přeženu, Beatles potkali Martina a my Havelku. Pan Havelka byl redaktor Supraphonu, poslechl si Půlnoční závodní dráhu a Lesního manekýna a řekl: ,Já to vydám, skutečně to vydám, ale jestli potom přijdete s druhou deskou a budete chtít hrát jazzrock, tak vám rozbiju držku a zabiju vás.’ To u mě nehrozilo, přestože  jsem sice v roce 1962 začínal v Plzni s dixielandovou kapelou a klasický jazz mám rád,  nebyl jsem kytarista, který chtěl hrát jazzrock. A tak jsem to mohl slíbit. Havelka dodržel slovo, první singl skutečně vydal a ten se náramně chytl. Nakonec není divu, protože stačí si poslechnout s odstupem času to, co hrály bigbítové kapely v roce 1975. Je jasné, že když vedle toho lidi dostali ,starý džíny plný záplat’, nebo ,šli na pár piv’, tak se logicky museli posrat radostí. A to je celá ta omáčka.“

 Roku 1975 tedy začíná pětadvacetiletá společná pouť charismatického dua Oldřich Říha - Jiří Dědek Šindelář s postupně mnohokrát proměněným rytmickým motorem za zády. Triu, které se na plakátech s třemi malými koncertními obrázky pyšnilo nápisem Maximum rock, dopřála shoda okolností na svou dobu nebývalou věc. Totiž že se prvního singlu dočkalo hned v prvním roce své existence. A tak se ruku v ruce singl stává kasovním trhákem a lístky na pražské koncerty Katapultu bývají zpravidla vyprodány hned v den zahájení předprodeje. Nadšení fanoušci se lačně vrhají na přímočarý syrový hard rock, kterého se jim po čertech nedostává. 

S odstupem času je ovšem zajímavé pozastavit se u zvuku prvních singlů a posléze i debutového alba. Zvuku, který je i pro soudobé ucho naprosto přirozený, rockově šťavnatý, a na svou dobu tudíž nezvykle nadprůměrný.

„Hodně jsem o tom přemýšlel a vím, proč to tak je. Je to zase vlastně taková fatální, osudová náhoda. Měli jsme v té době už hodně odehráno, měli jsme Marshally, Fendery, klasickou sadu bicích, a věděli jsme tudíž, jak tyhle nástroje mají znít naživo. Měli jsme to dokonale vyzkoušené. Takže když jsme nahrávali, nenechali jsme si nacpat do hlavy nějaké cizí názory na zvuk. Vodili jsme chlapy z Mozartea k Marshallům a říkali jim:  ,Poslouchej a nahraj to, co slyšíš. Nic víc, jenom to, co slyšíš.’ Samozřejmě že to byl boj a že to vůbec nebyla jednoduchá věc. Není snadné najít správný mikrofon, správné korekce, přenést zvuk z nahrávacího roomu do režie v nezměněné podobě. Ale povedlo se to. A byla to přirozená, autentická muzika. A zase to byla šťastná náhoda, že se nám v roce 1975 podařilo nahrávat autentickou hudbu, protože jsme nebyli tak chytří a nevěděli jsme, že to tak být musí, ale byl to jenom náš pocit.“

Po čtveřici singlů a bezpočtu koncertů přichází rok 1977 a s ním nahrávání materiálu pro debutové album Katapultu, neméně autentické, neméně syrové a v pravém slova smyslu živé. Pražská Mekka katapultích fanoušků, kulturní dům Novodvorská, tak zůstala zvěčněna na albu, kterému snad po právu patří nálepka klasické desky českého bigbítu. I tohle album ovšem vznikalo v podmínkách z dnešního pohledu až kuriózních.

„Řekl bych, že běh osudu pokračoval stejnými kroky. Vydáš první, druhý, třetí singl a víš, že na nahrávání elpíčka nemáš šanci. Že v tomhle státě jsou dvě studia. Na nahrávání v nich čekáš dva tři roky, možná i víc, protože tam neustále točí Gott, Vondráčková a já nevím, které už další tehdejší hvězdy, už jsem je zapomněl... Byla to prominentní mašinérie propojená s režimem a tihle lidi měli prioritní práva. A Katapult nebo jakákoliv kapela aby nahrávala elpíčko? To nepřicházelo v úvahu. Na druhou stranu ale Supraphon tušil, že když každého singlu se prodá víc než sto tisíc, byl by to dobrý byznys, a Supraphon musel taky vydělávat a vykazovat výsledky. Takže by v podstatě elpíčko Katapultu vydal rád. A tak se stalo, že jednou Vostárek dostal v hotelovém pokoji nápad. Povídá: ,Já se na to vyprdnu, uděláme to jinak. Vezmeme svazáky ze Supraphonu, servisku a bude to hned.’ Svazáci ze Supraphonu uspořádali čtyři koncerty na Novodvorské, serviska to bylo čtyřstopé mobilní nahrávací studio Supraphonu a na ty čtyři stopy jsme ty čtyři koncerty natočili. Bicí jedna stopa, basa druhá, kytara třetí a zpěvy dohromady čtvrtá. Neskutečná věc. Svazáci ze Supraphonu za vydělané peníze jeli někam na výlet, my měli za dva měsíce hotovou desku, a když si ji dneska poslechnu, jsem normálně v šoku. Je tam všechno; napětí, atmosféra, zvuk, že se člověku nechce ani věřit, jak to všechno vznikalo. Fakt je, že se tahle deska taky neustále prodává.“

Pro upřesnění takříkajíc technické se sluší snad jen doplnit, že vedle klasických Marshallů a velké bicí soupravy Ludwig Tolji Kohouta na albu zní krabičkami neupravovaný Říhův Fender Telecaster a Dědkova fenderovská kopie Ibanéz s originálním snímačem Fender u hmatníku. Živý albový debut Katapultu se stal bezmála modlou pro pořádnou část dospívající rockové generace...

Už 24 let hrají a vystupují společně na pódium dva hudebníci  - Oldřich Říha a Jiří Šindelář zvaný Dědek. Mají za sebou dobu úspěchů a Zlatých slavíků i dobu, kdy jim režim zakazoval hrát a vystupovat na veřejnosti. Po revoluci se mnohé z našich skupin rozpadly a mnohé zase vznikly. Katapult zůstal. Nejen že zůstal, ale skládá a hraje dál a zatím ani skončit nehodlá. Třetí člen této kapely byl vždy bubeník. Katapult jich vystřídal požehnaně. Od zakládajícího člena kapely Tolji Kohouta až po syna Jiřího Šindeláře. Co dělá Katapult právě teď a co připravuje nového jsme vyzvídali na sólovém kytaristovi, vedoucím kapely a manažerovi v jedné osobě Oldřichu Říhovi.

V jakém složení dnes Katapult hraje?

Poslední finální složení je už od ledna 1998. Za mnou a Dědkem Šindelářem sedí jeho syn Michal Šindelář. Letos mu bude 17 let, takže je to mladý talent, ale v podstatě mám za sebou už hvězdnou kariéru, protože už před lednem 1998 hrál celou sezónu dvojí bicí vedle Tolji Kohouta. V roce 1998 převzal post jako hlavní bubeník a je to v pohodě.

Proč odešel Tolja Kohout?

Tolja už nehraje. Sice žije tady v Čechách, ale je zcela vytížen svojí prací počítačového experta. Strašně ho baví počítače a dal se s nimi do podnikání. Bohužel, když se dneska někdo u nás živí poctivě a slušně, tak dělá až 15 hodin denně a na muziku mu tím pádem nezbývá čas. Hrál s námi od roku 1995, kdy nás zachránil po výpadku bubeníka Milana Balcara a nastoupil do rozjetého vlaku. Po 14 dnech zkoušení s námi vystoupil na společném koncertě se skupinou Status Quo. Potom s námi hrál a doučil Michala Šindeláře, což začal už Balcar. 

Vydrží tahle sestava, vy a otec se synem? 

Zatím není důvod aby nevydržela. To, že hraje otec se synem nevadí. Na jevišti neplatí otcovské vztahy, ale demokracie, tam stojí bubeník a basista. Jiná věc je, že Michal má velké plány. Až za dva roky dostuduje gymnázium, chtěl by jít studovat do Ameriky. Dneska mjí mladí lidé zcela jiné možnosti než my, takže může jít klidně svou cestou. Ale minimálně dva roky máme vystaráno a potom se uvidí.

Zabýváte se dnes už jenom muzikou? 

V podstatě Dědka živí tiskárna, kterou má v Plzni, a muziku má pro zábavu. U mne je to složitější. Já mám kancelář Katapult Records, takže se de facto muzikou zabývám pořád. Hlavně věcmi kolem ní. Produkuji koncerty, desky, techniku, propagaci prostě všechno kolem Katapultu. 

Myslíte, že by vás samotné hraní uživilo? 

Docela určitě ano. V tomhle státě existuje asi deset kapel, které se živí muzikou. Pokud bychom se tím chtěli živit a jenom hráli, tak se uživíme v pohodě. Zájem o koncerty je asi třikrát větší než pokrýváme. Vzhledem k naší situaci, Michal ve škole, Dědek v tiskárně a já v produkci, jsme ve
speciálním režimu. Hrajeme limitovaných šest představení měsíčně. Výjimky jsou samozřejmě možné, například když je tady Status Quo, tak hrajeme s nimi. Už při dvanácti koncertech měsíčně bychom se hraním uživili, ale to bychom nemohli dělat nic jiného. 

Co vám říkají peníze a jaký k nim máte vztah? 

To je právě to strašný. Peníze mnou procházejí jako větrací trubkou. Někdy si z toho až dělám legraci, že vydělávám dost peněz, ale lopatou je zase vyhazuji z okna. Náklady na provoz kanceláře, život Katapultu jsou obrovské, tudíž se stále snažím vydělávat co nejvíce peněz, které zde bohužel nezůstanou, ale proletí kanceláří a kontem a zase zmizí. Na jednu stranu je to dobrý a na druhou dost hrozný. Víceméně se na ně můžu tak akorát dívat. Ale že bych byl ten typ který je umí schraňovat, to tedy nejsem. 

Co je pro vás muzika, respektive Katapult? 

Muzika mi přináší ty peníze, který zase vyhazuju z okna a který nutně potřebuju, ale hlavně mi přináší uspokojení. Někdo chodí na ryby, někdo hraje hokej, já hraju rock and roll. Je těžké to popsat, v podstatě je to součást mého života a jsem s ním spokojen. 

Začínali jste jako kapela na tancovačkách, postupně jste začali hrát na koncertech. Už jenom koncertujete nebo občas zahrajete i k tanci? 

To je třeba vysvětlit blíž. Kdysi  byly tancovačky nutné pro rozjezd, kdo jimi neprošel, neměl naději uspět. Potom byla koncertní sféra, která odlučovala koncertní muzikanty od těch tanečních. Prošli jsme obojím, chodilo na nás i deset až dvacet tisíc lidí. Po roce 1990 se tyhle rozdíly setřely, už patříme do celosvětového systému, kde fungují dvě možnosti. Buď budete hrát 15 koncertů ročně, pro pět, deset tisíc lidí a jinak hrát nebudete, to je cesta třeba Lucie nebo Pražského výběru. To by nás ale nebavilo. My jdeme druhou cestou. Katapult patří do každého prostředí. My rádi hrajeme v divadle, ale i v klubu nebo v sokolovně. Katapult je lidová zábava a my rádi hrajeme v každém prostředí. Přitom máme štěstí, že například seženeme koncert a příští den hrajeme v sokolovně třeba v Toužimi takzvanou tancovačku. Jenže ona to tancovačka není, protože přijde hodně lidí, zaplní parket a není kde tancovat a je z toho koncert. Ale hlavně je to záležitost příjemná pro lidi. Je to takový americký systém. Máte tam občerstvení, pivo, rock and roll, kdo chce může si zatancovat nebo jenom poslouchat.

Doba se změnila, dnes už můžete hrát co chcete a kde chcete. Když by jste měl srovnávat, na co vzpomínáte rád a co vám naopak vadí dnes? 

To je pomalu na samostatný článek. Tenkrát to bylo asi hudebně jednodušší, protože nebyla světová konkurence. Byli jsme tu jenom Češi na vlastním písečku, ale proti tomu tu zase byli ti komunisti, kteří stále něco zakazovali, radili, otravovali, prostě kazili život. Jsem na rozpacích. Asi to bylo jednodušší, ale zase těmi komunisty zase složitější. Dneska je to těžší. Jezdí sem kapely z celého světa, lidé mohou jít na Floydy, Rolling Stones, na všechno možné, mohou si kupovat jejich nahrávky. Přesto tady hraje i nějaký Katapult a lidi si kupují jeho věci. To myslím je úspěch. Je to těžší, ale zase ty komunisté tady na druhou stranu už nejsou, takže jednodušší. Nemusíme se honit a strachovat. To srovnání nemůže být jednoznačné a nejde říct resumé. Spíš jsem analyzoval pocit. Dnes je každý svobodný člověk a je jeho věc a výsledek jeho umu a úsilí, jestli na něj lidé
chodí nebo ne. Každý má svobodu a to je věc fantastická. Až mi někdy přijde absurdní, jak jsme to mohli my a naši rodiče snášet takovou dobu a nevzepřít se tomu. Myslíme si, jak jsem jako Češi chytří, a přitom jsme takovou dobu drželi hubu a nic nedělali proti komunistům. Byli jsme blbí a dneska děláme chytráky. 

Narazíte dnes občas na někoho, kdo vám dříve jako kapele z moci svého postavení tzv. "ublížil"? Jak s takovým člověkem jednáte? 

Naštěstí jsem se s nikým nesetkal. Člověk ví kdo mu ublížil, ale už na to nemyslíme a kašleme na to. Nechtěl bych ani nikoho potkat, protože jsem přímý člověk a minimálně by došlo ke slovní roztržce a mohlo by dojít také k fyzické inzultaci. Kdybych takového potkal, bylo by to nepříjemné a určitě by z toho nepříjemnost byla. Jenom doufám, že až někoho potkám, tak ho nepoznám. 

Doba se změnila, změnilo se i vaše publikum? 

Já si myslím, že lidé se nemění, tudíž se ani naše publikum nezměnilo. Spíš se roztáhlo do neuvěřitelné šířky od rozmezí deseti do šedesáti let.  Lidé jsou stejní, chtějí se bavit. Katapult má výhodu v tom, že vědí na co jdou, ví co bude, zazpívají si s námi a mají radost. Dá se říci, že zpíváme pro tři generace. Pro nás je to prima, i když Michal občas trpí, že by chtěl spíš hezký holky. On to analyzuje z hlediska, když tam byly holky, tak to byl dobrej kšeft a když tam bylo 800 chlapů, tak to byl špatnej kšeft. 

Každý bydlíte jinde. Jak organizujete zkoušky a jak se vůbec dostanete ke skládání nových věcí? 

Abychom všechno stíhali, založili jsme agenturu, kterou dělám já. Věci vyprodukuji, naplánuji a dám k odsouhlasení ostatním. Na zkoušky máme dvě zkušebny. Jednu v Praze a druhou u Dědka doma. Takže když je  potřeba jedu jednou k nim a potom zase oni sem. 

Trávíte občas spolu, jako členové kapely, čas i mimo hraní? 

My spolu hrajeme téměř každý víkend a ještě se vidíme v týdnu při  zkouškách, takže jsme naopak rádi, že si od sebe odpočineme. My si jednou za měsíc dáváme volný víkend, abychom se neviděli. 

Proslýchá se, že se můžeme těšit na vaše nové CD. Je to pravda? 

Ano, je to pravda, 17.června 1999 půjde do prodeje a jmenuje se "Konec srandy". 

Jaké písničky uslyšíme nyní, ve srovnání s předešlými projekty? 

Bude to klasický Katapult a bude zpívat o tom, jak na tomhle světě žijí chlapi. Pouliční poezie, hovorová řeč, příběhy lidí z ulice, drsná syrová muzika.

Kdo se podílí autorsky na jednotlivých skladbách? 

Hudbu jsem napsal já, k tomu asi pět textů a potom jsou texty od různých autorů. Jedním z nich je i Lou Fanánek Hagen. Byl to dlouhodobý výběr. Dlouho jsme čekali na texty od Vostárka a nakonec jsme to vyřešili takhle. 

Tipnul byste některou z nových písniček na hit?

Tipnul bych hned první skladbu s názvem "Pořádnej beat" a potom třetí, to je pomalá věc a jmenuje se "S tebou nebo bez tebe". Ale možná si lidé vyberou své. 

V roce 1995 jste se jako Oldřich Říha chtěl pokusit o svůj experiment mimo rámec Katapultu. Šlo o hraní s úplně jinými lidmi, novým výrazem a pro nové fanoušky. Jak to dopadlo? 

Tahle aktivita vyústila až k vydání CD "Olda Říha no vocal", potažmo se  jmenovala "Šedous". Nahrál jsem si tam instrumentálky českých hitů a jednoho amerického tradicionálu. Měl jsem chuť, a mám ji pořád, v téhle věci pokračovat. Chci prostě víc hrát, což mi Katapult neumožňuje. Trochu se to zabrzdilo úrazem basisty, ale určitě pojedeme dál. Muzika mě baví natolik, že bych nejraději hrál každý den. 

Za rok budete slavit výročí 25 let vzniku a trvání Katapultu. Co chystáte k téhle přiležitosti pro své fanoušky? 

Ačkoliv jsme velcí nepřátelé oslav, víme, že fanoušci naopak oslavy mají rádi. Takže pro ně uděláme koncerty asi v patnácti městech, vybereme větší haly tak pro 3 000 lidí. Ty menší show a tancovačky samozřejmě zůstanou. K tomu si chceme udělat menší radost a vydat Katalog Katapultu. Budou to věci které nemohli vyjít nebo zůstaly někde zapomenuty a teď jsme je našli. Třeba Katapult se zpěvačkou Ludmilou Podubeckou. Pátráme v archivu a asi to bude limitovaná edice pro největší fajnšmekry. 

Přemýšleli jste někdy s Dědkem o tom, do kdy bude Katapult hrát? 

To my víme dost přesně. Jsme povinni hrát do roku 2006, jak zpíváme v naší skladbě. Za sebe mohu říci, že já budu hrát do smrti, dokud nepadnu. Nejlíp by bylo umřít na jevišti a byl by klid. Já mám limit do smrti a možná budu ještě pokračovat v pekle. Asi nepověsíme kytary na hřebík jako fotbalisté kopačky, protože z rock and rollu se u nás stala lidová zábava. Přesvědčuje mě o tom právě návštěva šedesátníků i desetiletých. A to je moje největší životní radost. My máme to štěstí, že jsme jedna z kapel, která hraje rock and roll a lidé na nás chodí. Nemusíme tedy věšet kytaru na hřebíček...